24. února 2024 zahájila Ruská federace invazi na Ukrajinu. V České republice si tuto událost připomeneme shromážděním v sobotu 24. února na Staroměstském náměstí v Praze. Krom shromáždění Katedra filosofie a religionistiky podporuje i petici "European Appeal for Ukraine", ve které evropští občané vyžadují po západních zemích, aby neustávaly v podpoře Ukrajiny v jejím boji proti Rusku. Podepsat petici je možné zde.
---
Serhij Kiš: Tento týden si připomínáme druhý rok od ruské invaze na Ukrajinu (pokud nepočítáme anexi Krymu v roce 2014). Kde jsi v té době byla?
Olena Kushyna: Před dvěma lety jsem zde [v Centrum pro etiku jako studia hodnoty člověka na Katedře filosofie a religionistiky v Pardubicích] dělala doktorát. Ráda bych se ale vyjádřila k tomu, co jsi říkal o Krymu.
Před deseti lety proběhla na Ukrajině Revoluce důstojnosti, které jsem se účastnila. Tam jsem byla před deseti lety. Až když to začalo být nebezpečné, jsem opustila protesty a stala se dobrovolníkem. Pomáhala jsem sbírat léky a další potřebné věci pro lidi, kteří ještě byli na Majdanu. Také jsme spojovali lidi. Existoval tam tým pro informační podporu, kde jsme ověřovali falešné zprávy a šířili zásadní novinky. Takže jsem byla součástí toho všeho.
Dnes – tj. v den, kdy nahráváme tento rozhovor [20. února] – uplynulo 10 let od smrti 107 lidí na Majdanu Nezaležnosti (Náměstí Nezávislosti) v Kyjevě. Bylo to 20. února 2014. Tehdy jsem dokončovala bakalářské studium filozofie na Kyjevsko-mohyljanské akademii v Kyjevě.
Před dvěma lety, když začala invaze na Ukrajinu v plném rozsahu, jsem zde dělala doktorát z filozofie. Na ten den si vzpomínám. Volali mi rodiče a řekli mi, že to začalo. Vzpomínám si, že mi řekli něco jako: 'Prosím tě, nepanikař. Ale začala válka'.
Byla jsi v tom tedy od samého začátku?
Ano, do revoluce jsem se zapojila od roku 2013, od prvních dnů.
Vzpomínáš si na své pocity, když ti rodiče řekli o válce?
Musím říct, že od roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu a kdy začala válka na Donbase, panovaly obavy, že se boje dostanou až do Kyjeva. Válka trvá už deset let. Co se změnilo v posledních dvou letech, je rozsah.
V lednu 2022, kdy jsem naposledy navštívila Kyjev, abych viděla svou rodinu, už bylo jasné, že k invazi dojde. Jen jsme nevěděli kdy.
Když se to stalo, vzpomínám si, že jsem o tom nechtěla mluvit se svými přáteli tady v Pardubicích. Nechtěla jsem o tom mluvit, protože to bylo těžké. Když se to stalo, měla jsem pocit, jako by mě něco praštilo do žaludku. A nemohla jsem potom fungovat snad dva měsíce, protože jsem byla denně dvacet hodin na telefonu. Dělala jsem spoustu věcí online, spojovala lidi, sbírala dary a mluvila s rodinou a přáteli, kteří byli stále na Ukrajině. Když jsem tady seděla v bezpečí, mohla jsem lidi spojovat. Například: někdo potřeboval přístřeší v určitém městě, tak jsem kontaktovala své přátele a tamní podpůrné skupiny. Snažila jsem se tak co nejvíce zaměstnat a zužitkovat čas, který jsem měla.
Mnoho lidí, zejména s malými dětmi, utíkalo ze země. V prvních měsících to nebylo snadné. Bylo to velmi komplikované, protože především bylo vše nepředvídatelné. Nevěděli jsme, co se stane. Silnice byly nečekaně zablokované a vlaky mohly být zrušeny. Zadruhé bylo vše přeplněné, protože v prvních dnech chtělo odjet tolik lidí. Jeden můj kamarád přijel do Polska z Ukrajiny vlakem s deseti lidmi v kupé určeném pro čtyři osoby.
Tady v Pardubicích jsme dělali sbírku humanitární pomoci. Měli jsme také kontrolní stanoviště, kde jsme humanitární pomoc třídili. Pamatuji si, že jsem tam chodila a třídit věci. To byly dobré dny, protože jsem pracovala 6-8 hodin, aniž bych se podívala do telefonu a četla zprávy.
Říkáš "my" – koho máš namysli?
Já a další Ukrajinci, kteří zde v té době žili.
Zmínila ses, že když to všechno vypuklo, byla jsi už v Česku a dělala doktorát. Kdy jsi přijela?
Přijela jsem v roce 2021 z Estonska, kam jsem se v roce 2018 přistěhovala z Ukrajiny.
Jak tě Česko přijalo?
Velmi pěkně. Mají tu spoustu psů (směje se). [Pes Oleny jí skočí do klína.] Můj pes je mimochodem také původem z Ukrajiny.
Adoptovala jsi ho?
Ano, ale on to neví (směje se).
Co se lidí týče, musím říct, že Česko bylo jedním z nejpřívětivějších míst na světě [pro ukrajinské uprchlíky]. Byla zde velká sociální pomoc. Proces, jak získat vízum, byl tak zjednodušený, že o tom lidé ani nemuseli přemýšlet. Stačilo, aby se dostavili na určitou adresu. V každé fázi cesty pomáhala spousta dobrovolníků – ukrajinských i českých. Mnoho lidí tady v Pardubicích i v celém Česku otevřelo ukrajinským uprchlíkům dveře svých domů. Mnoho lidí přijalo ukrajinské uprchlíky, aby u nich doma chvíli žili zdarma jako hosté.
Například moji rodiče strávili více než rok na jednom takovém místě u místního člověka, kterého jsme našli díky kolegům z univerzity.
Změňme téma. O čem je tvoje disertační práce?
Moje práce se týká rození. Zjednodušeně řečeno, jde o to, jak nám filozofická reflexe rození dává naději do budoucna a ukazuje cestu z krizí, které teď lidstvo trápí.
Myslíš si, že události od roku 2022 ovlivnily tvoji práci?
Rozhodně ano.
Jednou z hlavních autorek, s nimiž pracuji, je Hannah Arendtová a její koncept natality. Když začala invaze v plném rozsahu, nebyla jsem nějakou dobu fyzicky schopná se dizertační práci věnovat. Když jsem se k ní ale vrátila, uvědomila jsem si, že s Arendtovou mám mnoho společného. Ona zažila genocidu jejího národa [Hannah Arendtová byla Židovka] a stejně tak byla dobrovolnicí pomáhající uprchlíkům. Snažila se pomáhat svým lidem a zároveň se aktivně zapojovala do veřejných politických diskuzí. V tom jsem mezi námi vycítila určitou podobnost.
A stejně jako Arendtová, i já jsem ve velmi zajímavé pozici, ze které mohu reflektovat politiku. Víš, je jedna věc teoretizovat o politice, když jsi ty, tvoje rodina a tvůj okruh lidí v bezpečí. Ale když jsi obětí genocidy, když mluvíš s lidmi, kteří jsou obětí genocidy – to je něco úplně jiného a tvoje teoretizování to poznamená.
Tehdy jsem si uvědomila, jak zásadní je v politické diskusi subjektivita a osobní rovina. A musím říct, že to změnilo celý můj pohled na svět. Spousta věcí, které Arendtová říká, mi dávala mnohem větší smysl, když jsem se cítila jako ona a když jsem byla blíž její zkušenosti.
Můžeš krátce pohovořit o Arendtové rozdílu mezi vita activa a vita contemplativa? Myslím, že toto rozlišení je relevantní pro to, čím si procházíš.
To je pravda. Arendtová kritizuje filozofickou tradici za to, že se soustředí pouze na jednu část rovnice – teorii.
Když došlo k invazi, silně jsem pocítila – doslova na svém těle –, že sedět ve třídě v lavici prostě nestačí k tomu, abych byla filozofkou. Musíš jít ven a žít život. Být mezi lidmi. Jedna věc je, když vidíš, jak řada uprchlíků z tvojí domoviny emigruje. Něco jiného je, když ti každou sobotu pláčou na rameni [každou sobotu v prvních měsících invaze fungovalo Centrum pro etiku jako komunitní centrum pro ukrajinské uprchlíky] a říkají vám, že jejich manžel zemřel ve válce a že už nemají domov. Pak se jim díváš do očí a posloucháš jejich příběhy.
Něco takového se nedá získat z četby textů, ale pro filozofa je to zásadní. To Arendtová myslela pojmem vita activa. Žít život, starat se o druhé a vystoupit ze své bubliny. Mluvit o svých názorech nejen v knihách, ale i na ulici. Znamená to setkávat se s lidmi a zabývat se problémy světa, stavět se do nebezpečných a zranitelných pozic a být součástí situace, o níž filozofujete.
To se mnou silně rezonuje. Ve filozofii potřebujeme lidi, kteří dokáží cítit, myslet a podílet se na světovém dění.
Poslední otázka. Co bys jako filozofka vzkázala obětem válek, ať už na Ukrajině nebo jinde?
(dlouhá pauza)
Nemám toho moc co říct, ale jsem připravena naslouchat. To oni mají co říkat. To, co jim mohu jako filozofka nabídnout, je prostor, kde bude nasloucháno jejich příběhům.
Díky, že jsi se podělila o ten svůj.
Olena Kushyna je doktorandkou oboru Filosofie na Centru pro etiku jako studia hodnot člověka od roku 2021. Původem je z Ukrajiny.