V tomto školním roce Česká televize Déčko uvedla dva velmi zajímavé a zdařilé pořady, které děti školního věku zábavnou formou vedou k zamyšlení nad tématy, která lze zařadit do oblasti široce pojaté etiky: seriál Elin supertajný deník a projekt Uka dobro (který je nyní zhruba v polovině). V případě Ely je toto zařazení implicitní, u Uka dobro přiznané. Velice chvályhodně se přitom autorský kolektiv připojuje k trendu, který v bádání o filosofické etice vidíme v posledních desetiletích: Etika zde nehřímá jako tradiční abstraktní diskuse o tom, co je dobro a co je zlo, ani neděsí jako tísnivé rozhodování o tom, jak se má člověk morálně správně zachovat, ale je představena jako něco, co se neodmyslitelně týká lidských vztahů, emocí a jejich reflexe a dobře žitého života jako celku. Etika zde prostupuje každodenní život a tomu odpovídají i témata, která oba pořady reflektují: přátelství a láska, stud, zklamání, závist a žárlivost, šikana a výsměch, soutěživost a spolupráce, lhostejnost a pomoc druhým, strach, hněv, konflikt a smíření, lítost, empatie, radost a smutek. Jsou to témata, která do morální filosofie od 60.-70. let 20. století systematicky vnáší etika ctností a jí příbuzná etika péče.
Protože Elin supertajný deník a Uka dobro jsou pořady pro děti školního věku, nejsou zde přítomna témata sexuální etiky, ale ani témata etiky veřejné, jako jsou otázky životního prostředí, aplikované etiky, sociální spravedlnosti, identity a diskriminace, demokracie a politického uspořádání apod (za výjimku lze považovat otázku příjmové nerovnosti v deváté epizodě Ely). V pořadech se probírají témata a výzvy, s nimiž se školní děti ve svém životě (hlavně ve škole) setkávají a musí je prakticky řešit, nikoli problémy, na něž si později vytvářejí vlastní názor. Jsou to témata, u nichž je správné řešení z hlediska dospělých poměrně nekontroverzní: asi není třeba dlouze zdůvodňovat, že vysmívat se slabším není správné, a že je třeba děti od takového chování odrazovat. V tom smyslu není cíl těchto pořadů filosofický (otvírat etické otázky, problematizovat je), ale výchovný (předávat dětem určité hodnoty, učit je chovat tak, aby měly dobré vztahy s druhými).
Jak vychovávat
Způsob, jakým pořady výchovně působí, však klade velký důraz na promýšlení problémů, a to je třeba velmi ocenit. Vychovávají nenásilně, poučeně a kreativně. Dítě se nedozvídá, co bylo správné řešení tak, že je hrdinka za to špatné potrestána, že ji nějaká autorita pokárá, nebo že by se jí někdo vysmíval, odsoudil ji nebo dokonce s odporem zavrhl. V obou případech ke kýženému poznání hrdinka, a spolu s ní i divák či divačka, dochází vlastní úvahou, za pomoci kouzelného deníku (Ela) nebo kouzelného táťuly (Žofka z Uka dobro). Tak například Ele deník ukáže, k jakým důsledkům jednotlivé alternativy vedou, třeba když je v epizodě „Velký třesk“ v pokušení zapřít, že rozbila model sluneční soustavy, a pomocí deníku si představí, co by se mohlo stát, kdyby vina padla na někoho jiného. Žofce naopak táťula za pomoci animace pomáhá představit si „druhou stranu“, například když v epizodě o závisti ukazuje, že holčička, které Žofka závidí, možná vůbec není šťastná. Tímto přístupem pořady implicitně potvrzují, na co poukazují etičky Martha Nussbaum nebo Cora Diamond, totiž že v morálním životě mají naprosto klíčovou roli představivost a kreativita.
Uvedený důraz na samostatné hledání dobrého řešení má však i druhý pozitivní efekt: v obou pořadech totiž děj vždy začíná nějakou chybou, které se hlavní hrdinka dopouští: Ela napřed nepřizná, že rozbila model, Žofce leze na nervy dívka, které závidí. Tím, že jim za tuto chybu nikdo nevynadá, ani je nepotrestá, a namísto toho je jejich láskyplní „průvodci“ vedou k samostatnému nahlédnutí chyby, se děti učí jednat správně nikoli proto, že z toho budou něco mít (pochvalu, lásku rodičů, že se vyhnou jejich hněvu), ale proto, že to samy nahlížejí jako správné, tedy autonomně. Že odměny (pochvaly) a tresty (výčitka) nejsou vždy správnou motivací k dané aktivitě, je už celkem známý přístup aplikovatelný ve výchově a učení obecně. Ve výchově etické má však jedno specifikum, které spočívá v tom, že špatně zaměřená pozornost a motivace morální postoj přímo znemožňují: Kdyby se Ela přiznala jen proto, aby se na ni nehněvali rodiče, dělá to vlastně kvůli sobě. Ona to má ale udělat především kvůli dívce, kterou falešně obvinila. Podobně Žofka nemá přestat závidět spolužačce proto, že se na ni kvůli tomu táťula zlobí, ale proto, že je to vůči té dívce nefér, a proto, že jí tím vlastně ubližuje. Etická výchova má v posledku vést k zájmu o druhé lidi, k tomu, aby nám na nich záleželo. Etika ctností tento aspekt nazývá „laskavostí“ (kindness), etika péče „péčí“ (care), ale důraz na dobro druhého najdeme i v tradičnějších etických školách, utilitarismu a kantianismu.
Ještě než se pustím do úvahy o výběru témat, která se v pořadech probírají, uvedu ještě třetí pozitivní efekt zvoleného přístupu, který osobně považuji za nejdůležitější. Tím, že se v „morální nápravě“ pořady neopírají o odsouzení chyby a o její potrestání nějakou autoritou, v dětech pěstují proaktivní přístup k vlastním chybám, který se ukazuje jako nosný, a v současných etických zkoumáních týkajících se provinění, zodpovědnosti a viny získává čím dál větší podporu, například v teorii trestu, hněvu, ale i odpuštění. Děti se učí, že chybovat je normální, a že nezáleží na tom, jak dlouho a jak moc si budou sypat popel na hlavu, ale na tom, jak se k chybě postaví, aby ji napravily: jednak tak, že se ji budou snažit odčinit (třeba že se druhému omluví), jednak tak, že se jí příště vyhnou – k tomu ostatně přímo vede onen výchovný „aha efekt“. Toto poznání v první řadě zlepšuje jejich vztah k sobě samým v situaci, kdy provedou něco nesprávného: Ela, která v epizodě 12 zesměšní nového spolužáka, se nezačne po poznání své chyby utápět v pocitech studu, sebelítosti a pochybností, ale s komentářem „byla to chyba“ se ho další den zastane a omluví se mu.
V druhé řadě však proaktivní přístup k chybám zlepšuje také vztah dětí k druhým, například k dětem, které jim (nebo někomu jinému) něco provedli. „Provinilec“ tady není někdo, na koho si ukazujeme prstem, nebo ke komu se obrátíme zády: je to někdo, na koho se sice právem hněváme, ale s kým se máme snažit tu věc probrat a vyřešit, protože nepřestává být naším kamarádem či spolužákem. Dívce Mie, která hned ve druhé epizodě Elu ošklivým způsobem šikanuje, se Ela nezačne vyhýbat. I nadále s ní komunikuje a dokonce jí v sedmé epizodě empaticky vyslechne, když jí umře křeček. Implicitně a nenásilně se zde malí diváci seznamují s hodnotami smíření, odpuštění, solidarity a tolerance, které přispívají k soudržnosti a harmonii kolektivu a lidských vztahů, jak to často vidíme i v seriálech zahraniční produkce: Ať už jako rodiče žehráme na Tlapkovou patrolu jakkoli, starostu Humdingera a jeho koťata nakonec na večírek vždy pozvou.
K čemu vychovávat
Na závěr bych se ráda zamyslela nad výběrem témat, která pořady Elin supertajný deník a Uka dobro zpracovávají. Jak jsem říkala, zaměření je u obou vztahové a emoční. Omezuje se přitom na vztahy mezi spolužáky, nikoli primárně na vztahy blízké, tj. vztahy s rodiči, se sourozenci, ale ani s blízkými přáteli či kamarády – k tomu se dostanu za chvíli. Naopak poměrně hodně prostoru je věnováno fungování v kolektivu, otázce peer pressure, výsměchu nebo naopak touze být druhými obdivován. To je přirozené, protože pro školní děti je reakce okolí formativně velmi důležitá. Hodně prostoru je také věnováno vyrovnávání se s negativními emocemi jako je strach, stud, závist a žárlivost. Co mě ale překvapilo, a zvlášť v pořadu Uka dobro, je, že se valnou většinou zaměřují na jevy negativní: v Uka dobro jsme dosud viděli díly o studu, strachu, lhostejnosti, závisti a pomluvách, dále uvidíme (podle programu ze science centra Sféra) ještě pýchu, úzkoprsost a předsudky. Není přitom úplně jednoduše pravda, že dobro děláme tak, že se vyhýbáme zlu.
Lze jistě konstatovat, že například ve srovnání s anglickým jazykovým prostorem v češtině používáme morální pojmy poměrně neradi a když, tak spíše opatrně. Často tak dětem místo „buď odvážná“ říkáme „nebuď zbabělá“, nebo ještě spíš „nebuď poseroutka“. Podobně i u starších dětí spíš než „je důležité chovat se poctivě“ řekneme „vyhýbej se nepoctivosti“ nebo „nesmíš podvádět“. V mnoha případech je to i dobře, protože tím dětem spíš vyznačujeme limity, za které nemají jít, ale volbu pozitivních cílů a vlastních hodnot necháváme na nich (a na rodičích). Podle mě však existuje řada nezpochybnitelných pozitivních hodnot, které by se v pořadu o dobru vyskytnout měly, a to přinejmenším proto, že jsou výchovně velmi nápomocné.
První takovou hodnotou je respekt. Děti (koneckonců i dospělí) mají neustále tendenci nutit druhé, aby se chovali podle jejich představ a pak jsou frustrované nebo naštvané, že ten druhý to nedělá nebo že vznikne konflikt. Vštěpovat jim už od malička, že vždy musí respektovat, co chce druhý, je podle mě nejpřirozenější způsob, jak je učit se těmto konfliktům vyhýbat. Zároveň se tím učí cenit si jak vůle druhého, tak i vůle své vlastní: když něco nechci, tak to něco znamená, je třeba, aby to druzí uznávali, není správné, aby se mě snažili zmanipulovat, nebo i donutit proti mé vůli. To, zda s něčím souhlasím, má v demokratické společnosti téměř posvátnou hodnotu, jak už ostatně věděl Immanuel Kant, který pojem respektu k autonomní vůli zavedl.
Pojem respektu přirozeně vede ke konstruktivnímu řešení konfliktů: pokud dceru, která se rozčiluje, že s ní kamarádka nechce hrát její hru, napomenu, že musí respektovat, co kamarádka chce, vždy zároveň musím dodat: „musíte se nějak domluvit“. Zatímco hněv a pláč znamenají nátlak, respekt znamená nutnost se domluvit, společně najít řešení, které by „sjednotilo obě vůle“, neboli se kterým budou spokojené obě strany. Požadavek dohody lze považovat za jeden z nejzákladnějších principů mezilidských vztahů a zároveň za nejefektivnější způsob prevence a detekování jejich pokřivených a toxických forem.
Respekt přitom přináší i další výhodu. Ze zmíněného je patrné, že děti učí, že druzí lidé mohou chtít něco jiného než oni a že je třeba se k tomu náležitě postavit. Respekt se typicky uplatňuje v situaci střetu preferencí, a tedy v situaci střetu s odlišností. Je to tedy hodnota, která děti učí se s touto odlišností, jinakostí druhých vyrovnávat. Setkávají se s ní přitom na mnoha rovinách: mluvila jsem o střetu s odlišností, když blízká kamarádka chce dělat něco jiného nebo když má jiné zájmy a preference (třeba chce chodit s jinou kamarádkou na keramiku, zatímco dcera by raději, aby spolu chodily na pohybové hry). Už i malé školní děti se ale setkávají s velice odlišnými dětmi, s nimiž by se měly naučit vycházet: ať už mluvíme o dětech, pro které je těžké zvládnout školní disciplínu a „zlobí“, nebo děti cizinců, které se kromě čtení a psaní učí navíc i češtinu a ostatní děti jim špatně rozumí. Respekt k odlišnosti se tady projeví jako tolerance: snaha tyto děti neodstrkovat, ale naopak je zapojovat do svých aktivit tak, aby zůstaly aktivními členy jejich kolektivu. Jak budou růst, odlišností a individuálních rozdílů bude v mnoha směrech čím dál víc a schopnost konfrontovat se s nimi bez povyšování se, podezíravého strachu nebo snahy je měnit se jim bude hodit.
Ve výčtu pozitivních hodnot či emocí bych mohla pokračovat, mohla bych se rozepsat třeba o nezištné pomoci nebo potřebě pochopení a empatie, což jsou etické stálice už od dob Aristotela. Já však chci zmínit pojem, u něhož není tak zjevné, že do etiky patří – dostal se tam po dlouhé odmlce relativně nedávno, s rozvojem etiky ctností a filosofie emocí. Přitom je pro školní děti zásadní: mluvím o pojmu přátelství. V době zvýšené pracovní mobility jsou rodinné vztahy čím dál víc nahrazovány vztahy přátelskými. Celoživotní přátelské vztahy se přitom mohou rodit už na základní škole. Dětí, které jsou osamělé, odstrkované, v hledání přátel tápou nebo jsou prostě jen introvertní a špatně se seznamují, přitom není málo a dlouhodobě tím trpí. I pro ty extrovertní je ale přínosné se zamyslet nad otázkami spojenými s přátelstvím: jak poznají dobrého přítele, co to znamená kamarádovi nezištně pomoci, co je loajalita a kde jsou její hranice. Další otázky souvisí s fungováním v síti vztahů, třeba s obavou, aby dítě nebylo vůči svému kamarádovi majetnické a nežárlilo na jeho jiné vztahy, nebo naopak aby se někdo majetnicky nechoval k němu (této otázky se hezky dotýká hned první epizoda Ely). Zde se potkáváme opět s pojmem respektu.
Uvážíme-li, jaké věci nejvíc trápí a potenciálně traumatizují školní děti, například osamělost nebo šikana, vidíme, že pěstování a promýšlení pozitivních hodnot respektu a přátelství může v jejich kolektivu těmto problémům předcházet. Troufla bych si tvrdit, že jim může předcházet lépe než třeba varování před pomlouváním. Tento poznatek má přitom dobrou oporu v současném etickém bádání.
Kamila Pacovská, 22. ledna 2025