Metafyzika

V nedávné době se objevily filosofické práce protiřečící rozšířenému pojetí - inspirovanému mj. Heideggerem -, že subjekt je v novověku chápán jako soběstačný subjekt, který lze považovat za neomezený absolutní subjekt. Uvedené práce poukazují na to, že subjekt nelze považovat za soběstačný v otázce jeho původu a že tato okolnost byla novověkému pojetí subjektu dobře známa. S tímto pojetím přichází především německý filosof Dieter Henrich, který ukazuje, že již Descartes vychází z toho, že subjekt se nachází v "přímé souvislosti s věděním o vlastní omezenosti a právě tak s vědomím, že vychází jako ze svého základu z něčeho, čemu je nutno připisovat zcela jinou povahu". Toto vědomí se podle Henricha v nových variacích objevovalo v novověké filosofii subjektu. Příkladem takové koncepce je pozdní filosofie Johanna Gottlieba Fichta. Pohled na Fichtovu pozdní filosofii je v dané otázce o to zajímavější, že právě raná Fichtova filosofie mající své východisko v absolutním Já bývá považována za představitele novověkého východiska z absolutního subjektu. V semináři se budeme zabývat první polovinou Fichtova přednáškového cyklu Anweisung zum seligen Leben (Návod k blaženému životu) z roku 1806, která obsahuje Fichtovu nauku o absolutním bytí jako nedisponovatelném základu subjektu.