Cílem argumentační eseje je přesvědčit čtenáře o platnosti určitého názoru či stanoviska, a to nikoli na základě rétorické přesvědčivosti, nýbrž pomocí věcných argumentů (neboli odůvodnění). V argumentační eseji je třeba především toto stanovisko jednoznačně a jasně vyjádřit formou tvrzení či teze („tvrdím, že…“) a posléze je podložit argumenty, které buď přímo ukazují platnost teze („protože“), nebo vyvracejí námitky proti ní. Psaní eseje předpokládá, že si autor důkladně a kriticky promyslí daný problém, vyjasní si své stanovisko a důvody k němu a následně tyto důvody přehledně představí v textu. Tato část není vždy snadná: to, co v mysli autora mělo podobu komplexního prostorového útvaru, musí být v textu uspořádáno lineárně tak, aby čtenář, který čte text od začátku do konce, jasně pochopil, k čemu směřuje a co je jeho sdělení. Dobře vytvořený text je tak možné si představit jako co nejpřímější cestu z určitého bodu do bodu jiného, na níž je autor textu jakýmsi průvodcem čtenáře, který po cestě putuje. Nežádoucí zacházky, slepé odbočky či přílišné klikatění (uhýbání od vůdčí myšlenky) cestu znesnadňují a mohou vést k tomu, že se čtenář úplně ztratí (přestane chápat, kam autor směřuje, jaká je jeho teze). Během dlouhé tradice psaní argumentačních textů se ustavila základní forma, složená z úvodu, samotného argumentu a závěru.
Úvod
Když čtete nějaký text, kdy to nejčastěji vzdáte? Odpovědí většinou je, že právě v úvodu – úvod je tím, s čím se čtenář setká jako s prvním, proto je třeba jej psát pečlivě a věnovat mu náležitou pozornost. Úvod textu se obvykle skládá ze dvou částí. První – zpravidla delší – obsahuje představení tématu a motivaci k četbě. Druhá stručně načrtává plán dalšího textu, tj. jednotlivé milníky argumentace.
Co znamená uvést někoho do problému či představit mu téma? Představit něco či někoho obecně znamená stručně danou věc či člověka popsat a vystihnout, v čem je zajímavý, abychom upoutali pozornost někoho, kdo se s danou věcí či člověkem právě poprvé seznámil. V případě představování myšlenkového problému je tomu podobně: snažíme se vzbudit zájem a zvědavost čtenáře, a to typicky tak, že mu ukážeme nějakou nejasnost, dilema, znepokojující otázku. Argumentační esej je vždy pokusem o řešení nějakého problému (typicky společenského), který je palčivý, ale zároveň pro něj neexistuje jednoznačné řešení: Má se uzákonit eutanázie, nebo ne? Má se Evropa otevřít mimoevropským uprchlíkům, nebo ne? Je morálně přípustné zabíjet zvířata pro maso?
V úvodu eseje se pokuste vysvětlit, jakého problému se váš text týká, tak, aby čtenář nahlédl, že jde o problém nevyřešený – existují argumenty pro a proti, vy si toho jste vědomi a zároveň nabízíte řešení. Buďte co nejkonkrétnější, vysvětlujte. Jako „výkop“ je možné použít konkrétní příklad, srovnání dvou konkrétních alternativ, apod. Problém je možné formulovat i jako otázku (tj. s otazníkem na konci) – čtenář si ji položí také a zbystří pozornost. (První věta eseje by přitom měla být co nejvybroušenější. Dbejte na to, že název není součást textu, takže nezačínejte z ničeho, např. „Tato otázka je pro mnoho lidí důležitá“. Je třeba ji zopakovat, jako by nad textem název nebyl.)
Součástí úvodu by měla být i formulace vašeho řešení, vašeho stanoviska, vaší odpovědi na otázku („Budu tvrdit, že…“, „Pokusím se ukázat, že…“). Přesvědčit čtenáře o vašem stanovisku je vlastně cílem dané práce, jednotlivé argumenty v textu jsou pak jakési stupně, přes které se k cíli dopracujete. Tyto stupně je dobré na konci úvodu stručně naznačit v „plánu“, kde v 1-3 větách nastíníte hlavní strukturu svého textu, a tedy argumentu. Explicitní sepsání plánu textu kromě toho, že velmi ulehčuje čtenáři orientaci v následném textu, také pomáhá autorovi ujasnit si a případně pročistit strukturu svého textu. Tato struktura by měla z důvodu přehlednosti čítat 2-4 části s jasným vztahem jak mezi sebou, tak k hlavní tezi textu.
Vlastní text
Než začnete psát, vždy si promyslete, jak budete svůj argument stavět, např. si vypište v bodech osnovu. I když se při psaní může změnit, pomůže vám udržet jasnou linii a neodchýlit se od hlavní myšlenky. Vyjasněte si také strukturu své argumentace – které důvody jsou údernější a které slabší nebo jen dokreslující, kam zařadit vyvrácení námitek a kam pozitivní argument, kdy kritizovat opačnou stranu a kdy se vrátit k obhajobě vlastního stanoviska. Promyslete si také použití příkladů či jiných ilustrací teze tak, aby byl text dostatečně srozumitelný a názorný.
Text by měl být logicky členěn, a to jednak do částí (viz plán), jednak dále do odstavců. Délka odstavce se odvíjí od stylu autora, ale obecně platí co odstavec, to jedna myšlenka či téma. Ukončením odstavce dává autor najevo, že je ukončena jedna myšlenka (či „pod-myšlenka“) a začíná nová. Musí být ovšem jasné, jak mezi sebou souvisí – není možné začít další odstavec z ničeho. Obecně platí, že čtenář by měl v každém okamžiku čtení přesně vědět, kde se nachází. Snažte se ho proto orientovat – na začátku nového celku shrnout, co jste ukázali a co je třeba dělat dál.
Další tipy: Opakujte, co je důležité, zdůrazňujte klíčové pojmy a tvrzení. Držte se tématu, nezabíhejte k detailům, které nejsou relevantní. Pište srozumitelně a tvrzení vysvětlujte, třeba na příkladech. Pokládejte si otázky a odpovídejte na ně. Používáte-li v textu argument či myšlenku někoho jiného (např. autora nějakého článku či knihy), je vždy třeba to dát v textu najevo a řádně uvést zdroj, z něhož vycházíte (například odkaz či citaci v poznámce pod čarou).
Závěr
Jako úvod uvádí do problému a jeho diskuse, závěr problém a jeho diskusi uzavírá. Je to poslední místo, kde může pomalejší čtenář pochopit, o co vlastně v textu šlo, případně kde si může dosud pochybující čtenář znovu ujasnit strukturu argumentace a nazřít její pádnost. Během čtení textu a řešení dílčích problémů totiž již obvykle pozapomeneme, co byl náš hlavní úkol a jak vlastně mnohdy jemné zákruty argumentu souvisí s hlavním tvrzením autora. V závěru je proto třeba znovu zopakovat problém, který jsme v úvodu otevřeli a stručně shrnout postup jeho řešení v hlavním textu, resp. dílčí závěry, k nimž se došlo v jednotlivých krocích argumentu. Závěr je třeba psát jaksi z nadhledu, nejlépe s určitým odstupem, synteticky, novými slovy. V závěru je dále možno uvést nejen co se povedlo ukázat, ale také co se ukázat nepovedlo, případně co autor záměrně pominul. Lze také naznačit další otázky, směry, kudy by se mohlo ubírat další zkoumání.
Tipy: Jazyk, styl a formátování
Jazyk a styl
- vyjadřujte se jasně, stručně a přesně
- pište spisovným jazykem a vyhýbejte se hovorovým výrazům a samozřejmě gramatickým chybám a překlepům
- tam, kde je to vhodné, využívejte terminologii logiky a argumentace (z toho vyplývá/plyne, předpokládat, vyvozovat, tvrdit, odůvodňovat, předpoklad, závěr, tvrzení, argument, důvod, zdůvodnění, definice, vymezení, spor,…)
- k navazování a propojování vět používejte spojky (protože, neboť, tedy, totiž, aby, kvůli/díky, i když, zatímco, ale, však, nicméně, navíc, na rozdíl od, navzdory …)
- využívejte výrazy členící text a naznačující souvislosti (nejdříve, na začátku, za prvé/za druhé, dále, na závěr, na jednu stranu/na druhou stranu, navíc, kromě, nejen/ba i, v důsledku toho,…)
Formátování textu
interpunkce – před bez mezery, za s mezerou
uvozovky – uvnitř bez mezery, české mají tvar „9 dole/6 nahoře“
závorky – uvnitř se nepíše mezera
pomlčka – dlouhá pomlčka mezi slovy, daty, … krátká při dělení slov
- oddělujte odstavce – buď odsazení prvního řádku, nebo mezery mezi odstavci (ne obojí)
používejte funkce Wordu, ne mezery a enter
odstavce se obvykle u souvislého textu zarovnávají do bloku, jsou pak přehlednější
- automatické opravy – doporučujeme využívat, odstraní překlepy
eliminujte nadbytečné mezery, entery apod…
je třeba mít správně nastavený jazyk (dole na liště svítí „Čeština“)
- vždy uvádějte titul/název textu, jméno, případně datum a počet slov (možno i v záhlaví)
- číslujte stránky (ve Wordu na liště: „Vložení“ – „Číslo stránky“)