Kde se rodí solidarita a jak v ní vytrvat
Vlna solidarity s napadeným státem a s jeho trpícími obyvateli je obdivuhodná. Vypjaté chvíle nám umožňují nahlédnout podstatu člověčenství a jednat v souladu s principy morálky, které nepotřebují být vepsány do kamene a zákoníků, neboť jsou vepsány do lidských srdcí. Jako se solidarita rychle probouzí, může také rychle uvadat. Může být rovněž povrchní a selektivní, což bohužel i dnes dosvědčuje chování některých dobrodinců, odmítajících poskytnout pomoc ukrajinským Romům. Nelze zavírat oči ani před srovnáním s prakticky opačným typem vlny – s vlnou šovinismu, která zejména v uplynulém desetiletí rezonovala Evropou v souvislosti s migrací z Afriky a Blízkého východu. Přemýšlejme tedy o solidaritě – kde se rodí a zda je možné, aby byla něčím víc než vlnou, kterou dříve či později pohltí oceán osobního a skupinového komfortu a prospěchu.
Německý katolický filosof Robert Spaemann kdysi napsal: „Lidská důstojnost je zřejmým postulátem (předpokladem) pro toho, kdo trpí jejím ponižováním.“ Reagoval tak na autora, jenž upozornil na problém koncepce lidských práv, která by se primárně odvozovala z metafyzické představy člověka coby obrazu Božího. Spaemann svým výrokem rozhodně neměl v úmyslu vzdát se „člověka jako obrazu Božího“, ale výstižně zformuloval základ, z něhož taková charakteristika našeho druhu teprve může vyrůstat. Oním základem je běžná zkušenost. Zkušenost utrpení v nás nejjistěji probouzí empatii – soucítění. Joseph Ratzinger doplnil Spaemannovu tezi v jedné ze svých přednášek slovy: „Utrpení potlačovaných se stává hermeneutickým bodem, z něhož vzchází poznání pravdy.“ Začínat naopak přesvědčením o jakési autoritou dané pravdě by znamenalo nepochopit nároky lidské existence; hrát si na učené, ale zapomínat na putování k moudrosti, na poctivé hledání pravdy, kterou nelze prostě uchopit a držet, natožpak ji vnucovat druhým jako hotový produkt cizích dojmů.
Citovaní myslitelé, sami považovaní za svého druhu autority, si dobře uvědomují rizika, která by s sebou neslo primitivní spoléhání se na autoritu, dokonce i na autoritu pramenů Zjevení, pokud by byly čteny bez náležitých výkladových postupů. Křesťanská víra např. v legitimitu Ježíšova přikázání lásky by se zvrhla v pouhý přejatý názor, pokud by nepředpokládala, že to, co čteme v Písmu svatém, je obraz moudrosti, k níž se lze přibližovat náležitým používáním lidského rozumu bez ohledu na deklarovanou náboženskou příslušnost a bez ohledu na formu, v níž jednotlivci i kolektivy svou zbožnost pěstují. Když se hovoří o univerzalitě křesťanství, mělo by jít především o přesvědčení, že za vším viditelným (za veškerým lidským uměním) se skrývá to, co je samo o sobě neviditelné. K tomuto neviditelnému se skrze viditelné vztahujeme a nelze se proto izolovat od světa, utěšujíce se zdánlivou vznešeností pouhé kontemplace. Až příliš často se bohužel stává, že namísto neviditelného základu zbožšťujeme právě to, co viditelné a snadno uchopitelné je – dílo lidských rukou a lidské řeči. Tak se lze ukájet vnější krásou (včetně krásy vlastních hnutí mysli), ale nelze tak pronikat ke smyslu, jenž je našim poznávacím schopnostem převážně skrytý.
Nakonec se právě v kritických momentech ukáže, že kdo se povrchně zaštítil velkými náboženskými ideály a za cíl si vytknul utíkat před světem a druhými lidmi (neboť se zřejmě nikdy nepokusil porozumět náročnosti a nadčasovosti Ježíšova Evangelia), zmůže se tváří v tvář utrpení maximálně na apokalyptické skuhrání o všeobecné mravní zkaženosti; namísto soli země bude šiřitelem apatie a v horším případě nenávisti ke všemu, co nezapadá do jeho zúžené perspektivy. Takových divných patronů bylo, je a bude vždycky dost, bez ohledu na předmět jejich „zbožnosti“ nebo na jimi deklarovanou příslušnost ke konkrétní konfesi. Učit se číst znamení doby v kontextu víry krom jiného znamená mít na paměti, že když už musíme hovořit o nějakém my a oni, pak oním my mohou být všichni lidé dobré vůle, včetně mnohých ateistů a agnostiků, kteří svým životním postojem a jednáním snadno strčí do kapsy leckterého „důstojného pána“ ohánějícího se posvátnými texty, o takzvaných obráncích křesťanských hodnot ani nemluvě.
Zdá se, že jednou z nejproblematičtějších otázek, pojednáváme-li o solidaritě, je otázka zásluh. Kdo si zaslouží naši solidaritu? Mnoho dnešních nadšenců pro dobrou věc brzy zjistí, že i Ukrajinci jsou lidé z masa a kostí, že jako každý z nás mají své chyby, své neřesti a svůj nevděk. A nedělejme si iluze, nejspíš to dnes obdivovanou vlnu solidarity značně ovlivní. Kdo bude chápat solidaritu jako něco, co stojí na zásluhách (třeba i ve stylu „jejich muži brání i naši kulturu a svobodu, tak jim pomůžeme“), ten v ní pravděpodobně dlouho nevytrvá. Naše zájmy nikdy nebudou totožné se zájmy utlačovaných, byť taková představa může krátkodobě posloužit politikům jako „ospravedlnění solidarity“, na níž se podílí stát jako celek. Má-li být solidarita autentická, musí jít za princip spravedlnosti. Pokud se to nestane, dostaneme se brzy na úroveň obchodnických kalkulů a dostaví se otázka: „Co my z toho budeme mít?“ Kdo bude vyžadovat vděčnost od těch, kterým pomáhá, ten zřejmě nevydrží dlouhodobě omezovat vlastní pohodlí a vzdávat se svých osobních i společenských jistot ve prospěch skutečně strádajících. Úroveň vděčnosti je poměrně individuální záležitostí a snad by stálo za to zamyslet se nad tím, proč nás v běžných vztazích tolik uspokojují falešné úsměvy a zdvořilostní fráze. Opravdu potřebujeme projevy vděčnosti jako razítko potvrzující naši dobrosrdečnost? Jsme si snad natolik nejistí správností svého jednání?
S tím souvisí další neméně významný faktor: strach. Naše nakládání s různými strachy (ze smrti, ze svobody, z utrpení, ze změny,...) je výrazně propojeno s našimi možnostmi pěstovat ctnosti (spravedlnosti, moudrosti, statečnosti,...), jež se mohou stát jakýmisi kurzory pro naše jednání. Aby člověk mohl normálně fungovat, musí se snažit své strachy ovládat a transformovat. Je však také možné své strachy vytěsňovat, zamknout je hluboko v nevědomí a tvářit se, jako by neexistovaly. Tím se otevírá prostor různým extrémům, které jsou vzdálené uměřenosti (sófrosyné). Pro příklad: nakládat s vlastním životem lehkovážně je stejně nerozumné jako patologicky se o něj strachovat; v pomyslném středu je pak statečnost. Té nechybí zdravý strach, nenechává se jím však paralyzovat a naopak s ním tvůrčím způsobem pracuje. Pud sebezáchovy v ní není překonán, neslouží však jako alibi pro egoismus a z něj vyvěrající apatii.
Když v září 1932 Sigmund Freud vyslyšel výzvu Alberta Einsteina k výměně názorů na téma války a míru, zdůraznil ve svém textu „Proč válka“ nutné prolínání pudů života a pudů smrti v člověku, lásky a nenávisti, přitažlivých a odpudivých sil. Je to lidské, příliš lidské, ale právě proto běžná zkušenost každého z nás potvrzuje Freudův bystrý úsudek. Pokud se shodneme na tom, že být obětí agresora a jím rozpoutané války je něco nepatřičného, že pohled na děti umírající vinou této války a jejích strůjců je obrazem nespravedlnosti a kulturního úpadku, pak je zcela v pořádku dát průchod spravedlivému hněvu a tento hněv zároveň přetavovat ve skutky lásky, v dobro, které zde přestává být abstraktním filosofickým pojmem a stává se, kantovsky řečeno, potřebou praktického rozumu.
Měli bychom se zbavit dojmu, že výčitky svědomí jsou pro moderního člověka a priori nežádoucí. Ano, setkáváme se s iracionálními výčitkami, ale setkáváme se taky s důležitými otázkami: „Udělal jsem v mezích svých možností dost? Nezanedbal jsem toho příliš? Neplýtvám svým potenciálem?“ Takové otázky nejsou brzdou, ale naopak motorem aktivního, člověku přiměřeného života. Pokud nepřitakáme životu v pekle obav o zdánlivé jistoty, pokud nebudeme vytěsňovat nepříjemné obrazy (válek, utrpení, smrti) a s tím i vlastní výčitky, pak budeme otevřeni autentické solidaritě a nebudeme se ptát, kdo je naším bližním (což by vedlo ke kulturně-koherentní solidaritě), ale sami se učiníme bližními druhých z prostého nahlédnutí, že mám-li co do činění s člověkem, mám co do činění s někým, komu je dáno stávat se osobností o stejné důstojnosti, o jakou mohu a mám usilovat pro sebe samého. Ponížení a strádající si nikdy nemohou zasloužit naši solidaritu. My ale zasluhujeme být solidární, protože jsme (či chtěli bychom se nazývat) kulturními lidmi.
Pak lze žít (společensky) aktivně s nadějí, která se netváří jako jistota nebo opium lidstva vytěsňující naše přirozené strachy, nýbrž s takovou nadějí, jež je tvůrčí odpovědí na přiznaný každodenní zápas s pocity bezmoci a nesmyslnosti; pakliže jsme na tento celoživotní boj nerezignovali a postojem lhostejnosti nevracíme vstupenku do světa. Pojem solidarity odvozujeme od latinského slova solidus, které můžeme překládat jako pevný či hutný, v právní terminologii pak jako závazek nějakého celku (in solidum). Být společenskou bytostí znamená mít závazky nejen jako individuum, ale také jako součást nějakého celku. Být součástí společenství není něčím, co si člověk může libovolně volit, a jen málo je těch (jsou-li vůbec tací), kteří si mohou dovolit stát se dlouhodobě nezávislými poustevníky.
Současnou perverzí poustevnického života jsou miliardáři, přežívající ve svých pozemských, nebeských i plujících zámcích, využívající daňových rájů a otrocké práce druhých. Jak dlouho budeme čekat, než u nich laskavost zvítězí nad lakomstvím? Důsledky války s Ruskem, nyní vedené ekonomickými nástroji, budou vhodnou příležitostí začít se na naše bohaté lakomce dívat jako na pachatele zločinů proti společnosti, kdy přehodnocení daňového systému na mezinárodní úrovni bude tím nejmenším, čím lze proti této kriminalitě bojovat. Žádný ze společenských nástrojů však nikdy neumenší význam a potřebu solidarity každého jednotlivce, pramenící ze zkušenosti utrpení a opírající se o naději, že usilování o dobro dává životu smysl. Jako nezkonzumovatelnou pomůcku k vlastnímu promýšlení solidarity závěrem čtenáři předkládám poslední slova českého překladu básně „Sen o rozumu“ Piera Paola Pasoliniho:
„Nuže mé naději schází úsměv,
nebo lidské spiklenectví:
protože ona není snem o rozumu,
ale je to rozum, bratr slitování.“
Za cenné podněty při práci na tomto článku vděčím Matějovi Mokrému.
Lukáš Jadrný
student filosofie