Aeronet dolétal, Protiproud vyschl – poznámka k dezinformačním webům a významu jejich zablokování
Několik dní po začátku ruské vojenské agrese proti Ukrajině se český správce internetových domén rozhodl k poměrně kontroverzně vnímanému kroku. Zablokoval osm webů, které podle expertů na téma propagandy a informační války systematicky šířily propagandu Putinova režimu. Mezi nejznámější z nich patřil Aeronet, který se vyvinul krátce po sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou v roce 2014 z někdejší platformy fanoušků letectví, a také Protiproud, založený a vedený Petrem Hájkem, bývalým poradcem prezidenta Václava Klause. Dalších šest webů následovalo o pár dní později. Internet tak zůstal ochuzen o takové příběhy, jako že Angela Merkelová je mutant zplozený ze zmraženého spermatu Adolfa Hitlera, nebo že ukrajinští vojáci, kterým při bojích na Donbasu ustřelili hlavu, dál pokračovali v palbě jako zombie.
Krok vzbudil poměrně rozporuplné reakce, a to i mezi odbornou veřejností. Zatímco experti dlouhodobě sledující dezinformační kampaně zablokování stránek vesměs vítali, část akademiků zabývajících se studiem mytologie a folklóru ho spíše kritizovala. Namítali, že příběhy o zombie samopalnících nebo o Hitlerově spermatu bychom neměli potírat, nýbrž nezaujatě studovat, tak, jako studujeme příběhy o návratech ze záhrobí nebo přistání mimozemšťanů. Padaly argumenty, že mnohé příběhy ze zablokovaných webů jsou svou narativní strukturou i konkrétními motivy blízko folklórním mytologiím, že se jedná o záležitosti moderní lidové slovesnosti, jejichž dopad se démonizuje. Pokusím se vysvětlit, proč tomu tak podle mě není, a proč se zmutovaná německá ex-kancléřka liší od vodníka nebo polednice asi tak, jako se liší míchačka na beton od salvového raketometu. Zároveň se pokusím využít této příležitosti k přiblížení toho, jak profesionální propagandisté pracují s folklórní látkou, a konečně předložit důvod, proč bylo podle mě zablokování dezinformačních webů zcela nezbytným krokem.
Mýtus na třech rovinách
Zastavme se krátce u teorie mýtu. Čteme-li téměř libovolnou populární knížku o mytologiích, například Petiškovy Staré řecké báje a pověsti, je třeba si uvědomit, že čteme příběhy, které staří Řekové v této podobě nikdy nezapsali. Petiškova kniha představuje abstrakce, syntetické výtahy z mnoha konkrétních pramenů, které se liší jak v podrobnosti, s níž příběhy vyprávějí, tak v mnoha náležitostech samotného vyprávění. Jedná se o jakési ideální varianty mýtů, odvozené z porovnávacího studia mnoha textů a vytvořené pro dnešního čtenáře. Stejný případ jsou Jiráskovy Staré pověsti české. Čteme-li například o tom, jak se Přemysl Oráč stal prvním českým knížetem, čteme Jiráskovu syntézu, sestavenou na základě středověkým pramenů, především Kosmovy Kroniky z počátku 12. století a starší Kristiánovy legendy. Mezi příběhy o Přemyslu Oráči u Kosmy a v Kristiánově legendě existují rozdíly, a můžeme důvodně předpokládat, že existovaly další verze mýtu o založení přemyslovského rodu, které byly ještě mnohem odlišnější. Knihy Petiška nebo Jiráska pracují s mýty na abstraktní a syntetické rovině. To, co jejich autoři udělali, byla harmonizace mnoha pramenů.
Tyto prameny představují druhou rovinu, na níž je možné pracovat s mýty. Je to rovina konkrétních variant mýtu, zapsaných vždy v určitých a neopakovatelných podmínkách a vztahujících se k jejich kontextu. Sem bychom mohli zařadit právě vyprávění o Oráči u Kosmy nebo u tak řečeného Kristiány, a sem by ovšem patřily také příběhy o střílejících bezhlavcích z vyschlého Protiproudu. Existuje ovšem také třetí rovina, na níž je možné studovat a sledovat fungování mýtu: Rovina jeho stavebních prvků, dílčích motivů, z nichž se skládá. Zde běžně dochází k tomu, že různá vyprávění v různých pramenech sdílejí podstatné stavební prvky, pročež mívají etnologové a folkloristé nemalý problém s jejich klasifikací. Například naše vyprávění o Přemyslu Oráči sdílejí nemálo společných motivů s příběhy o Piastu Koláři, zakladateli polské dynastie Piastovců. Zároveň sdílejí některé společné prvky s dochovanými vrcholně středověkými popisy nastolení vévody Korutan, při němž, podobně jako v příbězích o Oráči, hrálo roli přivedení dvou volů a rituální převlečení knížete z rolnických šatů do panovnických.
Toto sdílení motivů mezi různými příběhy nepozorujeme jen u politických mýtů o panovnících, ale také u mytologií folklórních. Folkloristé běžně pracují s katalogem pohádek a lidových příběhů, v průběhu téměř sta let postupně rozpracovaným badateli Antti Aarnem, Stithem Thompsonem a Hansem-Jörgem Utherem. Tento tak zvaný Index ATU obsahuje očíslovanou klasifikaci různých typů příběhů, jak lokálních, tak kolujících evropsky nebo globálně. Každý kód Indexu ATU označuje příběh, ať už komplexní, nebo minimalisticky strohý, který se v nějaké verzi vyskytuje jako samostatné vyprávění. Nezřídka se ovšem stává, že jedno doložené vyprávění obsahuje více příběhů z Indexu ATU, různým způsobem provázaných. Typicky bývá takto propojen příběh o Červené karkulce s příběhem o vlkovi a kůzlátkách. A zde se dostáváme zpět k folklóru a dezinformační propagandě.
Ukrajinské zombie, Žid a Černá sanitka
V úvodu jsem psal, že mezi folklórními příběhy a dezinformační propagandou je asi takový rozdíl, jako mezi míchačkou na beton a salvovým raketometem. Příměr to nebyl náhodný. To, co propagandisté dělají, ve zkratce je, že berou různé krátké příběhy, jejich úseky a stavební prvky, a skládají je, často umně, do příběhů účelově vytvořených k legitimizaci nároků a činů těch, v jejichž službách pracují. Proto se příběhy, které propagandisté produkují, z dálky mohou jevit jako druh moderního folklóru. Ovšem stejně, jako míchačka není salvový raketomet jen proto, že je kovová a vepředu má otvor, není příběh o ukrajinských zombie vojácích na stejné úrovni, jako příběh o umrlci z Erbenovy Svatební košile. Jejich podobnost na úrovni stavebních prvků pouze ukazuje na rafinovanost propagandistů, kteří dovedou pracovat s motivy z popkultury a moderního folklóru, s jejichž pomocí činí své příběhy atraktivnější pro adresáty a další šiřitele.
Nedělají přitom nic nového. Typickým příkladem může být moderní folklórní příběh, tak zvaná městská legenda, o Černé sanitce, v níž zločinci unášejí děti u zabíjejí je, aby mohli prodat jejich orgány. Tato historka, mající snad bezprostřední předobraz v západoněmeckém hororu Fleisch z 80. let, v 90. letech děsila maminky na českých sídlištích, a dala název zfilmované sbírce městských legend od výborného českého etnologa Petra Janečka. Historka o černé sanitce, kterou můžeme nejspíš bez obtíží považovat za příklad moderního strašidelného folklóru, ovšem sdílí mnoho stavebních prvků se středověkými příběhy o čarodějnicích nebo temných vílách kradoucích děti, a ovšem také se zvěstmi o rituálních vraždách dětí a panen, údajně prováděných Židy, kteří měli využívat získanou krev při svých obřadech. Tato nesmyslná báchorka nejen podnítila mnoho středověkých a raně novověkých pogromů nebo českou Hilsneriádu na přelomu 19. a 20. století, ale byla také, v propagandisticky účelových podobách, šířena za Hitlerova režimu na stránkách nacistických novin Der Stürmer nebo Volkische Beobacher. Nacističtí propagandisté pracovali podobně jako současní propagandisté Putinovi: Skládali dohromady příběhy, v nichž figurovaly tajné spolky a zednářské lóže, záhadné rituály, dramatické scény nočních přepadení, a zacilovali tyto příběhy tak, aby pomohly legitimizovat nacistický antisemitismus kulminující v plynových komorách vyhlazovacích táborů. Práce propagandistů s folklórem je něco zcela tradičního, co by nás nemělo překvapovat. Zároveň je to téma, které je třeba studovat v jeho konkrétních podobách – nikoliv ale nezaujatě, nýbrž s jasným cílem se propagandistům postavit. Studovat jejich práci nezaujatě znamená nezaujatě komentovat raketometnou palbu do domů s civilisty.
Propaganda a poločas rozpadu
Stejně jako pozorujeme účelovou práci propagandistů s folklórními mytologiemi, pozorujeme také opačný jev: Rozpad propagandistických narativů do folklórního substrátu, lidové slovesnosti. To je historicky dobře dokumentovaný jev: Když francouzský král Filip IV. Sličný roku 1307 zasáhl proti řádu Templářských rytířů, použil ve své propracované propagandě řadu obvinění majících řád skandalizovat. Byla to především nařčení z pořádání tajných shromáždění, na nichž mělo docházet ke hanobení krucifixu, verbální blasfémii nebo homosexuálnímu styku. Šlo ale také například o zrady krále Ludvíka IX. a kolaboraci s muslimy. Historikové, nejnověji Peter Partner ve své knize Mudered Magicians: The Templars and Their Myth, si správně všímají, jak se propagandistické vylíčení templářů v průběhu renesance a novověku postupně transformovalo v příběhy o tajném řádu zasvěcenců, majícím někdy pozitivní, jindy negativní roli. Tento proces rozpadu protitemplářské propagandy do folklórních historek, z nichž některé byly v 15. až 17. století znovu používány při čarodějnických procesech, jiné ale nikoliv, započal prakticky už v době rušení řádu roku 1312, tedy v době, kdy francouzská královská kancelář přestala nad propagandou bdít a usměrňovat ji. Najdeme i další podobné příklady ze středověkých a raně novověkých dějin. Proces s údajným uctívačem Satana a vrahem dětí, francouzským šlechticem Gillesem de Rais (popraven 1440), inspiroval pohádky o krutém rytíři Modrovousovi; proces s údajně krvelačnou uherskou hraběnkou Alžbětou Báthoryovou (zemřela ve vězení roku 1614) zase inspiroval nespočet příběhů s upírskými náměty. Je patrné, že propagandistické příběhy využívající folklórních motivů se sice dobře šíří, zároveň se ale často rychle rozpadají a přestávají plnit účel, za nímž byly sestaveny.
V tomto ohledu se zdá podnětná teorie současného antropologa Dana Sperbera, který hovoří o takzvané epidemiologii kulturních reprezentací. V protikladu s teorií memů, poprvé představou evolučním biologem se sociálněvědním přesahem Richardem Dawkinsem, která ve zkratce tvrdí, že není důležité, jaká kulturní informace se šíří, ale jaké mají její šiřitelé dispozice k jejímu předávání, Sperber tvrdí, že na obsahu informace, narativní nebo jiné, velmi záleží. Každá informace má obrovský sklon mutovat. Už po několika předáních často přestává dávat svůj původní význam. Pokud neexistuje někdo, kdo ji průběžně nasazuje na žádoucí koleje, brzy odjede zcela nečekaným směrem a stane se z ní informace jiného typu.
Mimo jiné i s přihlédnutím k tomuto efektu bylo správné a nezbytné zablokovat dezinformační weby, jakými byly Aeronet nebo Protiproud. Stejně tak je správné odstraňovat účelově vytvořené skupiny a fóra na sociálních sítích, v nichž propagandističtí specialisté moderováním a usměrňováním diskusí udržovali své výtvory na kolejích. Příběhy o bezhlavých vojácích nebo mutantech ze zkumavky se samozřejmě budou šířit dál. Ostatně, jejich stavební prvky jsou naprosto nedílnou součástí moderního folklóru, stejně jako popkultury. Existují ale slušné vyhlídky na to, že bez masivních zásahů usměrňovačů a moderátorů se obrátí zase ve folklór, který budeme moci studovat tak, jako pohádky o vodníkovi nebo polednici. V situaci, kdy nějaký příběh legitimizuje útočnou válku a raketometnou palbu do civilistů, je neutrální pozice vůči němu mírně řečeno problematická.
František Novotný